Zdeněk Václav Tobolka je považován za legendárního “otce zakladatele” moderního českého knihovnictví. Jistě se ani v osobním ani v profesním životě nevyhnul řadě neúspěchů, zklamání a chyb. Jistě není postavou černobílou a jednoznačně kladnou, ale jeho zásluhy o české knihovnictví jsou nezpochybnitelné a právě proto je naše medaile pojmenovaná právě po něm.
Narozen: 21. června 1874, Poděbrady, Rakousko-Uhersko
Zemřel: 5. listopadu 1951, Praha, Československo
S prací knihovníka se Tobolka začal seznamovat již na gymnáziu, kdy o prázdninách půjčoval knihy v obci Cerhovice. Po studiu se krátce věnoval učitelské profesi na gymnáziu v Chrudimi, ale brzy této činnosti zanechal a šel se věnovat knihám, které se měly stát jeho celoživotním osudem. V letech 1897-1918 působil v c. k. Veřejné a univerzitní knihovně v Praze (v dnešní Národní knihovně). V říjnu 1900 začíná vydávat časopis České knihovnictví, což byl jeho první větší pokus o podporu knihovnictví jako svébytného oboru, časopis však neměl dlouhého trvání. Větších úspěchů docílil až jako člen a pozdější předseda Svazu osvětového, pod jehož hlavičkou se mu podařilo uspořádat několik knihovnických sjezdů.
K opravdu zásadním koncepčním krokům se Tobolka dostal až se vznikem nové republiky. V roce 1919 se stává jedním z tvůrců tzv. 1. knihovnického zákona – Zákona o veřejných knihovnách obecních č. 430/1919 Sb., což byl jeden z mimořádných počinů určující podobu a vývoj českého knihovnictví v podstatě až do dnešních dnů. Zejména povinnost každé obce zřídit a na své náklady udržovat knihovnu pro blaho veřejnosti dala základ tomu, že Česká Republika má aktuálně nejhustší síť veřejných knihoven na světě.
Tobolka se také zasadil o vznik a rozvoj odborného knihovnického vzdělávání v Československu. Doposud provoz knihoven zajišťovali zejména ti, kteří museli kvůli svému odbornému působení mnoho knih přečíst – historici, učitelé, filosofové apod. První kroky ke vzdělávání knihovníků dělal Tobolka už ve výše zmíněném časopise České knihovnictví, ale až za pomoci knihovního zákona se podařilo prosadit specializované vyučování. Prvním ředitelem jednoleté Státní knihovnické školy se stal v roce 1920 právě Z. V. Tobolka. V roce 1927 bylo studium přeneseno na půdu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Tobolka se stal prvním docentem knihovědy.
Dalším významným přínos zaznamenal Tobolka jako ředitel knihovny Národního shromáždění (dnešní Parlamentní knihovna). Tím se stal v roce 1918 a působil zde až do roku 1939. Mezi jeho nejvýznamnější kroky ve funkci můžeme zmínit zavedení meziknihovní výpůjční služby a mezinárodní parlamentní informační služby, která umožňovala nejen výměnu knih, ale i rychlý přenos informací v zákonodárné oblasti z i do Československa.
Stál u zrodu Spolku československých knihovníků v roce 1919 i při vzniku Mezinárodní federace knihovnických spolků – IFLA v roce 1928. Pro podporu bibliografického úsilí založil v roce 1930 Československou knihovědnou společnost. Bibliografie byla vůbec důležitou oblastí Tobolkova zájmu. Už ve svých knihovnických počátcích začíná vydávat první pokusy o bibliografické soupisy v časopise České knihovnictví, později v této práci pokračoval pod hlavičkou nejrůznějších institucí a edicích. Jeho největším projektem byla snaha o vytvoření jakéhosi souborného katalogu, ale tento projekt nakonec neuspěl. Mimo řady bibliografií je autorem také první knihovnické příručky, překladatelem pravidel jmenné a věcné a katalogizace a mnoha dalších knih a odborných článků.
Tolik jen pár základních informací. Pestrá paleta zájmů a rozsah Tobolkovi práce je jeden z důvodů proč dosud v českých, moravských a slezských knihovnách chybí kniha právě o něm. Ale díky němu je tam spousta jiných.